Usnesení R.A.4: Dát sociální Evropě budoucnost

Kongres rozhodl předat toto usnesení k projednání novému výkonnému výboru

8. kongres EPSU rozhoduje: dát sociální Evropě budoucnost – požadavky na alternativní hospodářský a sociální model pro EU

1. Priorita pro sociální spravedlnost v EU

1. Občané EU prožívají nejdelší období míru v evropské historii, které trvá už po téměř tři generace. Je to bráno jako samozřejmost a tak ani není dostatečně kladně přijímána funkce evropského integračního procesu v zajištění míru už od jeho samého počátku po 2. světové válce.

2. Přesto současný stav evropského projektu dává vznik obavám. Mír je více než jen nepřítomnost války a ozbrojené moci. Mír znamená také vnitřní sociální smír, vyznačující se sociální spravedlností. A zde se v EU projevují značné nedostatky, které mají tendenci růst. Vývoj hospodářské, mzdové a daňové politiky v EU vede k sociálnímu napětí v členských státech. Změna stávající politiky je nezbytná, aby neohrožovala vnitřní mír v EU. EU nutně potřebuje alternativní hospodářský a sociální model.

3. Od prohlubování integračního procesu ve spojení s jednotným vnitřním trhem a hospodářskou a monetární unií a od rozšíření směrem do střední a východní Evropy občané řady států už nepovažují EU za synonymum rostoucí prosperity, vyšších příjmů a většího počtu pracovních míst. Vidí naopak EU jako nástroj pro převrácenou redistribuci příjmů, narušování systémů sociálního zabezpečení, snižování počtu pracovních míst a rostoucí sociální nerovnost. Občané EU zakoušejí dopady dalekosáhlých socio-ekonomických procesů:
- silný pokles proporce mezd a platů v hrubém národním produktu EU-27, zvláště v euro-zóně;
- stále výraznější nerovnost v rozdělování příjmů mezi bohatými a chudými v celé EU;
- rozvoj nízko-příjmového sektoru s rostoucím podílem zaměstnanců v atypických a sociálně nechráněných zaměstnáních v celé EU;
- snižování benefity pro nezaměstnané, zvláště pro dlouhodobě nezaměstnané, v souvislosti s liberálními reformami trhu práce téměř ve všech státech EU;
- odklon od státu blahobytu pokud jde o starobní penze a zdravotnictví v celé EU;
- přesouvání daňové zátěže ve prospěch podnikání a vysoce příjmových skupin ve všech státech EU;
- snižování počtu pracovních míst v podnicích, jejichž návratnost vlastního kapitálu přitom prudce vzrostla.

4. Tento vývoj se dá částečně přičíst radikálním změnám v modelu hospodářské a sociální politiky, které začaly na evropské úrovni jednotným evropským zákonem z roku 1987 a zavedením jednotného vnitřního trhu. Tyto projekty prosazovaly změny v EU od Keynesiánství k neoliberalismu.

5. EPSU považuje za politicky nezbytné oponovat neoliberálnímu hospodářskému a sociálnímu modelu zatím pevně usazenému v evropských smlouvách alternativním modelem založeným na sociální Evropě. Pouze tak bude moci EU překonat stávající hlubokou krizi důvěry. EU se musí zasazovat o politiku plné zaměstnanosti, oživení masového příjmu, překonání sociálních nerovností, zachování státu blahobytu, likvidace sociálně nezajištěných podmínek zaměstnanosti, a rozšiřování práv zaměstnanců a podnikové demokracie. Jedině uspěje-li EU v této sociální transformaci, bude mít trvalou podporu svých obyvatel.

2. Přetvořit hospodářský model Evropské unie

6. Zákonem o jednotné Evropě (1987) a Maastrichtskou smlouvou (1993) získala neoliberální filozofie v evropském integračním procesu ideologickou nadvládu. Cílem stanoveným v jednotném evropském zákoně (Single European Act – SEA) bylo vytvoření jednotného vnitřního trhu se čtyřmi základními svobodami volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Maastrichtská smlouva odstartovala zavádění hospodářské a monetární unie. Při vytváření těchto dvou socio-ekonomických prioritních projektů státy EU záměrně opomíjely současné vytváření sociální unie, daňového sjednocení a evropského systému kolektivního vyjednávání.

7. Dumpingové praktiky jsou strukturálně zaprogramovány do evropské formy hospodářské a monetární unie, ve které je měna podřízena společné správě, tj. evropské, ale mzdy, sociální a daňová politika zůstávají v rukou členských států. V takovém systému národní státy soutěží o mezinárodní kapitálové investice na základě mzdových a sociálních nákladů a výše podnikových daní. Jednotná evropská měna dala do pohybu obecnou soutěž ve snižování mzdových nákladů, omezování státu blahobytu a snižování podnikových daní.

8. Tato forma mezistátní soutěže o umístění může být označena jako systém vzájemně si konkurujících států. Systém konkurujících si států je silným motorem pro dosažení cílů neoliberalismu: stát, především stát blahobytu, může být potlačen, mzdy a sociální náklady a podnikové daně sníženy, a tržní síly dostávají stále větší prostor prostřednictvím deregulace a privatizace.

9. Kromě toho je makroekonomických cílů neoliberálního modelu dosahováno evropskou formou hospodářské a monetární unie. Maastrichtská smlouva ukládá jako primární cíl Evropské centrální bance boj proti inflaci. Kromě toho finanční politika založená na Maastrichtské smlouvě a evropských regulacích podle tzv. Paktu stability a růstu se zaměřuje především na konsolidaci veřejných rozpočtů. Prostor pro stabilizaci ekonomických trendů kontrolou příjmů a výdajů, tj. prostředky tzv. fiskální politiky, je tudíž značně omezen. Protože na rozdíl od Wernerova plánu ze začátku 70. let neexistuje ve variantě maastrichtské jednotné evropské měny žádná evropská ekonomická vláda, je de facto nemožné koordinovat fiskální politiku. Slabiny této struktury hospodářské politiky se jasně projevily v euro-oblasti zvláště poté, co praskla bublina nové ekonomiky v roce 2001. Na rozdíl od USA, Evropská centrální banka a vlády eurozóny nebojovaly aktivně proti hospodářské stagnaci od roku 2001 do roku 2005 prostředky anti-cyklické politiky.

10. V současné světové ekonomické krizi, která má značné dopady na evropské státy, jsou omezení evropské schopnosti jednat zvláště patrná. Ačkoliv je EU vysoce nezávislou hospodářskou oblastí, ve které jsou už národní státy zřídka v postavení, kdy by mohly vést svou vlastní krátkodobou hospodářskou politiku, Komise nemá možnost předepsat potřebný anti-cyklický program pro Unii jako celek. Místo toho důležití národní činitelé – Francie a Německo – se topí ve sporech o rozsahu a nástrojích pro oživovací program, aniž by Komise měla právo ukázat těmto státům skutečný důvod a donutit je přijmout nějaký evropský program. Na rozdíl od USA má tudíž EU jen omezenou možnost redukovat rozsah a trvání ekonomické krize prostřednictvím nějaké rychlé, cílené akce.

11. V EPSU z této kritiky vyplývají následující požadavky na stávající hospodářskou politiku EU:
a) Rovné přihlášení se Evropské centrální banky (ECB) k cílům vysokého ekonomického růstu, plné zaměstnanosti a vysoké monetární stability. Je nutno akceptovat konflikty cílů, které z tohoto závazku občas vyplývají; nutí ECB přijmout flexibilní monetární politiku a koordinovat svou politiku s fiskální a měnovou politikou.
b) V krátkodobém a střednědobém horizontu musí jít o koordinaci národní politiky na úrovni EU tak, aby prostor pro akce hospodářské politiky byl efektivněji využíván a bylo dosaženo vhodné koordinace mezi evropskou monetární a evropskou fiskální politikou. Pro to by mohla být převedena pravomoc na Evropskou komisi ve spolupráci s Radou ministrů pro hospodářské a finanční záležitosti (Ecofin), aby se vytvořil široký nástin fiskální politiky členských států podle jejich příslušné ekonomické konfigurace (konsolidační nebo expanzivní postup).
c) Nicméně podmínkou pro takovou politiku je základní revize nepružného Paktu stability a růstu (SGP) z roku 1997. SGP požaduje, aby se všechny členské státy vystříhaly „nadměrných veřejných deficitů“ přesahujících 3 % hrubého domácího produktu (HDP). Toto pravidlo, které je zakotveno i v Maastrichtské smlouvě, bylo ještě zpřísněno v roce 1997 po summitu v Amsterdamu. Dokonce i po své poslední reformě v roce 2006 SGP dále stojí proti potřebě anti-cyklické fiskální politiky. V krizové situaci, kdy se veřejný dluh nabaluje jako sněhová koule, musejí být státy EU schopné stimulovat poptávku, aby tak překlenuly propast v poptávce projevující se v tržních procesech. Proto musejí být akceptovány deficity způsobené hospodářskou situací. V expanzivních periodách růstu musejí být zvýšené daňové příjmy také využity pro snížení deficitu rozpočtu. Nicméně omezování nových dluhů by nemělo být dogmaticky sledovaným cílem ani v průběhu fází růstu, protože dluh financující budoucí investice, např. v oblasti vzdělávání, může být užitečným úkolem státu.
d) Politika daňového dumpingu musí skončit společnou daňovou základnou pro podnikové daně a minimální sazby daně z příjmu podnikové daně, a harmonizací opatření pro daňový odhad.
e) V dlouhodobém horizontu musí být nicméně věnována pozornost i dalšímu posunu v rozhodovacích pravomocech v hospodářské a anti-cyklické politice na evropskou úroveň. Francie po tom volá už několik desetiletí pod hlavičkou koncepce evropského hospodářského řízení. Snaží se o zřízení instituce stejné úrovně pro fiskální politiku vedle silné instituce ECB, aby se fiskální a monetární politika dostaly na rovnou úroveň a byla umožněna efektivní evropská anti-cyklická a ekonomická politika. Týká se to především euro-zóny. Nicméně koordinace politiky není cílem sama o sobě. Musí být využita pro zajištění růstu, zaměstnanosti a ekologické konverze. Evropská hospodářská vláda, s odpovědností za uplatňování expanzivní hospodářské politiky, by podporovala kvalitativní růst. Převzala by také odpovědnost za úkoly Společenství, jako je budování výkonné trans-nacionální infrastruktury. Její vlastní dodatečné pravomoci zdanění a financování odpovídají financování těchto úkolů. Evropská hospodářská politika hodná toho jména závisí na své vlastní finanční autonomii.
f) Rozpočet musí být jinak rozdělen nejpozději v příštím programovém období (od roku 2014):
- Ústředními body rozpočtu musejí být růst, zaměstnanost a sociální záležitosti. Aby se povýšil sociální sektor, je nezbytné povýšit nebo reorganizovat už existující Evropský sociální fond (ESF).
- Ten by měl být schopen fungovat nezávisle, mimo strukturální politiku, a být finančně posílen. Fond by neměl být dostupný především ekonomicky znevýhodněným regionům, jako je tomu dosud, ale všem, kdo potřebují podporu při překonávání problémů na pracovním trhu (jako např. vysoká nezaměstnanost, nízké zapojení žen na trhu práce, vysoké procento dětí opouštějících předčasně školu, nízké procento lidí zapojených do dalšího vzdělávání – tj. při dosahování cílů, které byly stanoveny stávajícím Lisabonským procesem).

3. Koordinovat politiku státu blahobytu na evropské úrovni

12. V situaci změněné sociální ideologie a na základě různých faktorů, jako je masová nezaměstnanost, rozpočtové deficity a demografické změny, se evropské státy blahobytu dostávají pod tlak už od počátku 90. let. Podle filosofie nabídky mají být pobídky k fungování aktivovány prostřednictvím odchodu státu, a zvláště státu blahobytu, a tím jsou podpořeny síly růstu. To vedlo k tomu, že všech evropských zemích byly provedeny reformy zdravotnictví, penzijních systémů a trhů práce, což vedlo ke značnému snížení sociálních benefitů pro občany. Ve zdravotnických systémech byl zredukován seznam benefitů a zároveň vzrostly přímé platby a další příspěvky od pacientů. V důchodových systémech byla zpřísněna kritéria nároků a upraveny výpočty důchodů. V důsledku toho byla relativní výše důchodů a náhrad příjmů výrazně snížena, a tento proces bude pokračovat i v dalších desetiletích vzhledem k už připraveným penzijním reformám. Pokud jde o pojištění pro případ nezaměstnanosti, také byly zkráceny doby nároku na pobírání náhrad příjmu i jejich výše. Zvláště velké snížení se týká dlouhodobě nezaměstnaných.

13. Klesající spirála v sociálních benefitech je posílena i vnitro-evropským systémem konkurujících si států. Nižší výdaje na různé sociální dávky, které v celé Evropě tvoří kolem 30 % HDP, údajně podporují soutěžení a mezinárodní konkurenceschopnost. V 70. a 80. letech sociální výdaje rostly rychleji než domácí produkt. Poměr sociálních benefitů, který měří poměr mezi celkovými sociálními výdaji a celkovými příjmy státu, tudíž všude vzrostl. Čím bohatší byly státy, tím vyšší byl poměr jejich sociálních benefitů, a ten vztah byl statisticky velmi významný (koeficient 80 %).

14. Od 90. let nicméně tento poměr v Evropě klesá. Státy s velkými sociálními benefity v evropském srovnání, jako Švédsko, Dánsko, Finsko a Nizozemí, omezily stát blahobytu. Jejich poměr sociálních benefitů v některých případech silně poklesl, ale ve Skandinávii je stále ještě poměrně vysoko nad průměrem západní Evropy. Ekonomiky, které jsou v závěsu,jako irská a španělská, oddělily stát blahobytu od ekonomického růstu a výrazně snížily svůj poměr. Stejný jev je patrný ve státech střední a východní Evropy, zvláště v pobaltských státech, na Slovensku a v Polsku. Jestliže státy oddělí své sociální výdaje od ekonomického růstu tím, že je sníží, aby dosáhly výhod ve vnitro-evropské konkurenci, může se to označit jako politika sociálního dumpingu. Taková politika nese vysoké riziko nakažlivosti. Také v oblasti státu blahobytu se dá tudíž říci, že při nedostatku koordinace politiky na evropské úrovni se bude sociální dumping dále šířit.

15. V novém evropském hospodářském a sociálním modelu by měla být logika systému konkurujících si států prolomena v této oblasti politiky prostřednictvím re-regulační politiky na evropské úrovni. EPSU tudíž volá po vytvoření paktu sociální stability pro evropské státy blahobytu, ve kterém by bylo dohodnuto, že velikost státu blahobytu je spojena s úrovní hospodářského rozvoje příslušných států. V EU existují čtyři kluby států – měřeno podle příjmů na hlavu. Pro každý klub by měl být stanoven rozsah poměru sociálních benefitů. Klub bohatších států by měl vyšší poměr než klub chudších států. Státy přecházející do vyšší hospodářské kategorie by se přesunuly z nižšího rozsahu do vyššího.

16. Dohoda o takové stupnici by dosáhla následujících bodů:
- Skončila by politika sociálního dumpingu. Ve výsledku by jednotlivé země nemohly těžit z konkurenčních výhod podprůměrných sociálních benefitů poměřovaných úrovní jejich příjmů.
- Méně rozvinuté ekonomiky by touto formou sociálně politické regulace nestály před přehnaně vysokými výzvami. Musely by poskytovat jen takovou úroveň sociálních benefitů, jakou si mohou dovolit s ohledem na své příjmy.
- V průběhu hospodářského „dohánění“ ze strany méně rozvinutých zemí by se poměr sociálních benefitů v EU měnil; výdaje na stáří, nemoc, neschopnost pracovat a nezaměstnanost by byly korelovány ne jenom v relativních, ale i absolutních hodnotách. Rostlo by rozpětí skupin s nižším a středním příjmem.
- Kvantitativní regulace sociální politiky by se nejprve omezila na úrovni EU na minimum; nebylo by zavedeno žádné opatření na redistribuci příjmů mezi členskými státy. Protože tímto způsobem by se regulovaly jen souhrnné hodnoty (poměr sociálních benefitů), autonomie členských států ve smyslu principu subsidiarity by zpočátku zůstala nedotčena pokud jde o rozdělení sociálních výdajů mezi různé benefity (důchody, nemoci, nezaměstnanost, podpora rodiny).

17. Zavedení takovéto regulační koncepce by narušilo neoliberální režim konkurujících si států v oblasti politiky státu blahobytu. Hospodářská a sociální politika konvergence na cestě k pokroku by postupovala ve smyslu paktu sociální stability. Dumpingové strategie, jak jsou praktikovány Irskem a Španělskem ve staré EU a jak jsou prováděny ve skupině nových členských států v současné době ve třech pobaltských státech a na Slovensku, by byly takovým uspořádáním vyloučeny.

4. Aktivovat evropskou politiku trhu práce

18. Aby byl boj proti nezaměstnanosti v Evropě úspěšný, je především potřeba, aby hospodářská politika nabrala nový směr (viz část 2). Opatření politiky pracovního trhu a strukturální reformy mohou být úspěšné pouze v příznivé makroekonomické atmosféře, která se zaměřuje na překonání stávajících slabin v růstu. Aby si zlepšila svou mezinárodní konkurenceschopnost, musí Evropa vycházet ze svých silných stránek, které spočívají ve vysoké kvalitě jejího zboží a služeb, vysoce kvalifikované pracovní síle a regulovaných, sociálně chráněných pracovních podmínkách. Proto se musí vrátit do popředí evropské politiky trhu práce pozitivní přístupy a aktivní politika trhu práce: opatření aktivní politiky trhu práce jsou nezbytné pro zapojení většího počtu lidí do trhu práce a pro zamezení rozštěpení trhu práce.

19. Aby se zabránilo případům „nejistoty“, je třeba, aby národní evropské iniciativy zlepšily situaci v pracovních smlouvách v nových formách zaměstnání, aby byly zajištěny stejné standardy pracovního a sociálního práva pro atypické podmínky zaměstnání jako pro tzv. normální zaměstnání a aby se zabránilo rostoucí marginalizaci vyloučením z normálního trhu práce. Celoevropská ochrana atypických a nejistých pracovních podmínek je zásadní pro to, aby se zabránilo další erozi sociálních standardů. Toto všechno ovšem předpokládá strategický model politiky pracovního trhu, který se zaměřuje na zlepšení kvality práce jako na klíčový cíl. Trhy práce musejí být regulovány tak, aby bojovaly s případy jak nejistoty, tak i chudoby prostřednictvím lepších evropských opatření pro práci na částečný úvazek, práci na dobu určitou, na dohodu o vykonání práce, proti neoprávněnému propuštění, opatření ohledně mzdových náhrad v případě nezaměstnanosti, a preventivních opatření i opatření aktivního trhu práce.

20. Přes-hraniční zaměstnání a vysílání pracovníků se stále více stávají klíčovou oblastí evropské sociální politiky. Rostoucí migrace, volný pohyb pracovních sil a neomezená svoboda poskytování služeb ohrožují evropský sociální model, jestliže zájmy a nároky zaměstnanců nejsou přesunuty do centra evropské politiky, ale zůstávají na pospas neoliberální politice vnitřního trhu. Apelujeme na členské státy, aby v tomto směru v souladu se svými národními konvencemi posilovaly standardní podmínky práce a omezovaly jejich obcházení prostřednictvím atypických forem zaměstnání.

21. EPSU tudíž volá po následujících opatřeních:
- Úprava evropské směrnice o pracovní době, která nezpochybňuje rozhodnutí Evropského soudního dvora o pracovní pohotovosti (= pracovní doba), omezuje rozsah zkušební doby na smluvní výjimky, skoncuje s narušováním limitu maximální týdenní pracovní doby „dobrovolnými“ dohodami (tzv. individuální opt-out) a poskytuje právo na změnu pracovní doby z důvodu péče o rodinu.
- Revize evropské směrnice o vysílání pracovníků s cílem komplexního uplatnění místa práce, které neponechá místo pro pochyby a tudíž bude možné poskytnout podle zákona stejné pracovní a platové podmínky za výkon stejné práce na stejném místě.

5. Posílit základní sociální práva ve vztahu k tržním svobodám

22. Řada let diskusí o evropské ústavě a po jejím neúspěchu v základní lisabonské smlouvě by bývala měla být příležitostí k překonání oddělení hospodářského a sociálního uspořádání v Evropě. Místo toho funguje duální systém se svým evropským neoliberálním hospodářským uspořádáním na jedné straně a národními tradicemi států blahobytu a mechanismy sociální ochrany členských států na straně druhé. Nicméně tento duální systém není vyrovnaný. Jeho nevyrovnanost vychází ze skutečnosti, že tzv. základní svobody, tj. „volný“ pohyb zboží, „svoboda“ pohybu a pobytu, „svoboda“ poskytování služeb a „volný“ pohyb kapitálu, tj. tržní svobody, mají navrch. Kdyby vstoupila v platnost bez úprav, základní lisabonská smlouva by toto postavení zavedla v podstatě nezměnitelné formě.

23. Patetická volba slov („základní svobody“) má zamaskovat skutečnost, že zde vůbec nejde o zpochybnění občanských práv a svobod v tradici základních evropských hodnot, ale pouze o uznaně závazná, ale o holá kontraktační pravidla pro deregulaci evropského trhu. Charta základních práv EU odstraňuje tento defekt pouze na první pohled. Tím, že obecná ustanovení v čl.53 Charty staví tzv. základní svobody, tj. svobody tržní, na roveň s lidskými právy, jsou ústavní garance základních práv modifikovány podle tržních podmínek, a tudíž ztrácejí svou hodnotu.

24. Evropský soudní dvůr stále více funguje jako průkopník v téměř neomezeném rozsahu tzv. základních svobod EU na úkor klíčových garancí národního ústavního práva, od změny v personálním složení soudních tribunálů po rozšíření EU v roce 2004. Jeho precedenční právo směřuje k zavedení různých regulačních úrovní přímo do vzájemné konkurence a tak pokračovat ve vytváření konkurence mezi pravidly.

25. Evropský soudní dvůr dal svými rozhodnutími v roce 2007 v případech Viking a Laval systematickou prioritu svobodě podnikání (Viking) a svobodě poskytování služeb (Laval) před právem na stávku a autonomií kolektivního vyjednávání, aniž k tomu měl oporu ve smlouvě o evropských společenstvích.

26. Podle Evropského soudního dvora (ESD) mohou členské státy EU omezit svobodu poskytování služeb a svobodu podnikání pouze tehdy, když je to ospravedlněno „prvořadými důvody veřejného zájmu“. Každá stávka a každá kolektivní smlouva je soudním dvorem zkoumána na náklady daného členského státu podle jeho sociálně nezahalené prvotní koncepce, zda příslušné důvody jsou skutečně „prvořadé“. V této souvislosti sociální obsah kolektivní smlouvy nemusí mít rozhodující váhu, protože zájmy zaměstnanců nejsou totéž co veřejné zájmy. Aniž by k tomu měl mandát Smlouvy evropského společenství, rozhoduje ESD podle svého o tom, jaké jsou prvořadé důvody veřejného zájmu. V této souvislosti nejsou právo na stávku a autonomie kolektivního vyjednávání chráněny samy o sobě, ale je k nim pouze přihlíženo při zkoumání „prvořadých důvodů veřejného zájmu“ spolu s řadou dalších úvah, a ve výsledku jsou považovány za bezcenné. V případě Viking jde ESD dokonce tak daleko, že zjišťuje, že lidská důstojnost by se měla dostat do souladu s tržními svobodami.

27. Německé zákony o souladu s kolektivními smlouvami jsou ESD v případu Rüffert (2008) posuzovány, v příkrém kontrastu s názorem generálního obhájce ESD, jako narušování směrnice o vysílání zaměstnanců, kterou omezuje z hlediska svobody poskytování služeb.

28. Rozhodnutí ESD proti lucemburskému zákonu pracovního práva o ochraně zdraví a bezpečnosti je ve stejném smyslu. Svou sociálně-politickou jednostrannou analýzou všech potenciálních námitek proti jednotlivým opatřením lucemburského zákona o vysílání pracovníků ukazuje ESD, že vykládá směrnici o službách velice extenzivně. ESD se vrací k éře Bolkesteina a ve své interpretaci směrnice o vysílání pracovníků ignoruje změny v původním návrhu směrnice o službách Evropské komise, které prosadil Evropský parlament.

29. Přes případy Viking, Laval, Rüffert a Lucembursko ESD, aniž by k tomu byl oprávněn evropskou legislativou, chce vytvořit překážky pro právo na stávku, na autonomii kolektivního vyjednávání a pro ochranné standardy státu blahobytu samotných členských států tam, kde mohou využít priority národní ústavy a vyžadovat ochranu. Tam, kde tato práva a ochranné standardy měly stejně jen omezené rozšíření, v řadě států střední a východní Evropy, jsou Evropským soudním dvorem jejich vlády podporovány ve své proti-odborové politice.

30. EPSU kritizuje fakt, že ESD, v každém případě orgán EU s nejmenší demokratickou legitimitou a největším nedostatkem transparentnosti, se sám staví do role průkopníka a následně prosazovatele neoliberálního ekonomického a regulačního systému do značné míry postrádajícího jakoukoliv kontrolu základních práv, a ve výsledku vyhlašuje nadřazenost tržních svobod nad zaměstnaností a sociálními předpisy členských států a dokonce nad lidskou důstojností, které je třeba uvést do souladu s tržními svobodami. Poslední precedenční případ ESD podrobuje loajalitu zaměstnanců v ústředních zemích EU zatěžkávací zkoušce. Výsledkem musí být, že je třeba skoncovat s úsudky. Dodržování kolektivních smluv musí zůstat sociálně-politickým základem veřejného práva.

31. 8. kongres EPSU požaduje:
- Sociálně politické legislativní nástroje, jako je směrnice o vysílání pracovníků, a základní (sociální) práva, jako je právo na stávku, nesmějí být podřízeny tzv. základním svobodám volného trhu. Tenze mezi „základními svobodami“ a základními sociálním právy musejí být řešeny ve prospěch základních práv.Základní sociální práva musejí mít prioritu před pravidly konkurence a základními svobodami volného trhu. To se musí stát závazným prostřednictvím opatření v přímo uplatnitelných zákonech EU (primární právo). Také musí být zakotveno jako závazné ve smlouvách, že EU neslouží jen ekonomickému, ale také sociálnímu pokroku.
- V této souvislosti musí být prosazen princip „stejné odměny a stejných pracovních podmínek při stejné práci na stejném místě“. Směrnice o vysílání pracovníků musí být upravena tak, aby pracovní a platové podmínky vyslaných zaměstnanců – s uplatněním principu větší výhodnosti – odpovídaly pracovním zákonům a kolektivním smlouvám v místě výkonu práce plně a jednoznačně.
- Musí být zajištěna efektivní mezinárodní spolupráce mezi správními činiteli pro efektivní kontrolu platových a pracovních podmínek vyslaných zaměstnanců (ochrana služby a její vymáhání v cizině). Efektivní domácí kontrola nesmí stát v protikladu proti laxním evropským právním předpisům.
- EPSU vyzývá Radu EU, aby v nejbližší budoucnosti přijala stanovisko na podporu těchto principů. Evropské odborové hnutí nemůže a nebude akceptovat pokračování evropské integrační politiky pod neoliberálním dohledem – politikou, která zásadním způsobem ohrožuje zájmy milionů evropských zaměstnanců. Evropské odbory si tudíž vyhrazují právo v příštích referendech o nových právních nástrojích vyjádřit se záporně a zablokovat další sjednocovací proces do té doby, dokud základní sociální práva nedostanou v primární legislativě EU přednost před „základními svobodami“ trhu.

6. EPSU požaduje, aby Evropa nebyla méně, ale více, sociální!

32. Analýza hospodářského a sociálního uspořádání EU a precedenční právo ESD ukazují, že stávající uspořádání EU dláždí cestu k občasnému zásadnímu omezování a narušování zájmů zaměstnanců v mnoha ohledech. Klesající zájem obyvatel o EU jde ruku v ruce se ztrátou důvěry zaměstnanců závislých na mzdě v to, že jim EU dokáže poskytnout sociální ochranu. Jejich nedůvěra vychází nikoli z „nedostatku informací“ ohledně evropské integrace nebo ze zbytku povědomí, které stále nese nálepku národního státu, ale z osobní zkušenosti, že ve svém současném přístupu EU prosazuje mzdový a sociální dumping a není už schopná zajistit plnou zaměstnanost.

33. EPSU kritizuje snahu dát ústavní prioritu a tudíž faktickou trvalost neoliberálně zaměřené hospodářské a sociální politice v podobě evropských smluv. Smlouvy EU tím daleko přesahují politický rámec národních ústav členských států. Žádný členský stát EU nemá ústavu, ve které by bylo zakotveno směřování monetární a fiskální politiky. Žádný stát není založen na systému konkurenčního federalizmu zakotveného v konstitučním právu. Jednostranné zaměření smluv EU narušuje a omezuje opatření zaměřená na uspokojení a sociální ochranu obsažená v ústavách řady jednotlivých členských států. Systém vzájemně si konkurujících států se svými negativními dopady na mzdy, sociální a daňovou politiku by se prostřednictvím Lisabonské smlouvy stal trvalým. Proti tomu bude EPSU bojovat.

34. Rostoucí skepse vůči EU odhaluje fakt, že důsledky plynoucí z hospodářského a sociálního uspořádání pro občany EU se setkávají s jejich rostoucím znepokojením. Po neúspěšných referendech ve Francii, Nizozemí a Irsku by EU měla konečně opustit politiku „více téhož“ bez dalších otázek a vést celoevropskou sociální diskusi o sociální budoucnosti Unie. Ta by měla vést k nové smlouvě o EU, ve které by se jednalo o zaměření ve smyslu obsahu sociální politiky, za kterou jsou odpovědné demokraticky zvolené vlády členských zemí, bez předem zformulovaných výsledků. Z monetární a fiskální politiky musejí být odstraněny překážky a dán prostor pro politiku orientovanou na růst a zaměstnanost. Ve mzdové, sociální a daňové politice musejí být zakázány dumpingové praktiky prostřednictvím regulací na evropské úrovni.

35. Naše odpověď na dynamiku obsaženou v systému národních konkurenčních států nemůže být ve formuli „více národního státu, méně Evropy“. Naopak: potřebujeme více Evropy, ale jiné. To nicméně vyžaduje nový regulační systém pro hospodářskou a sociální politiku v Evropě. Jinými slovy: politiku, která dává alternativnímu evropskému sociálnímu modelu budoucnost. Na druhé straně rigidní držení se neoliberalizmu ohrozí evropský integrační proces a přispěje k návratu nacionalizmu a protekcionizmu. Jestliže bude podněcován mzdový, sociální a daňový dumping, stěží bude překvapením, když evropské národy se budou k sobě navzájem chovat s rostoucí nedůvěrou místo vzájemné vstřícnosti. Evropský sociální model by vybudoval mosty přes stávající rozdílnosti. Pouze dosažením demokratické a sociální Evropy může být překonáno riziko rostoucího odcizení občanů evropské myšlence.

9. června 2009

<doc14548|left>